Tuesday, May 3, 2016

Osídlení Čech ve světle místních jmen

http://www.academia.cz/osidleni-cech-ve-svetle-mistnich-jmen.html


Osídlení Čech ve světle místních jmen

Prolistovat ukázku knihy (PDF)
Stáhnout obálku knihy v JPG (234,1 kB)


Jak se postupně osídlovaly Čechy? Autor se při odpovědi opírá o toponomastiku coby vědu jazykově-zeměpisně-historickou a zohledňuje 3 zásady: každé místo je viděno ve svém prostředí, zasazeno do prostoru a času – jeho jméno je vždy posuzováno v těchto souvislostech. Nejprve se autor zabývá starým sídelním územím v Čechách, jeho popisem a typy jmen a cituje místní jména z listin do roku 1150. Publikace také obsahuje pojednání o osídlení Českomoravské vrchoviny a o sídlištích vzniklých po roce 1600. Jedná se o reedici původního vydání knihy z roku 1960.
Doporučená prodejní cena: 485 Kč
V e-shopu www.academiaknihy.cz můžete nakoupit
naše knihy se slevou 20 %.

Zobrazit knihu v e-shopu www.academiaknihy.cz
Rok vydání
2015
Počet stran
480
Rozměr
145 × 205 mm
Vazba
brožovaná
ISBN
978-80-200-2392-6
EAN
9788020023926



K Šmilauerově práci o stáří místních jmen

Jaromír Spal
[Posudky a zprávy]
-
Je zvláštností jmen vesnic a měst, že označujíce lidská sídla, ztrácejí velmi brzy významovou souvislost se slovy a pojmy, od nichž byla odvozena. Jejich zkoumání má už velmi starou tradici. Vědecký výklad místních jmen přináší prospěch jednak poznání jazyka (např. mnoho slov dnes neznámých existuje jen v místních jménech), jednak i poznání společenského i hospodářského vývoje národa. Jakého pokroku tu dosáhla věda o místních jménech za půl století, můžeme změřit srovnáním tří prací z tohoto oboru.
R. 1907 vyšla „Moravská místní jména“ Fr. Černého a P. Váši.[1] Je to práce na svou dobu vynikající: podává filologicky informovaný a v podstatě správný výklad původu jmen, opřený o malý počet starých dokladů, velmi často bez nich; lokalizace obcí je často nepřesná, výčet jmen neúplný. Je připojen sice výklad o tvoření místních jmen i o jménech nejnověji vzniklých, ale celkem se tato kniha historií jmen nezabývá.
Po čtyřiceti letech začalo vycházet velkolepé dílo Profousovo „Místní jména v Čechách“ (I. díl 1947, II. 1949, III. 1951).[2] Autor v něm shromáždil u jmen přesně lokalizovaných míst všechny jemu dostupné staré doklady v rozsáhlé často citaci původního znění. Je to celoživotní dílo Profousovo, ale protože mu nebylo dopřáno je dokončit, učinil tak r. 1957 jeho spolupracovník Jan Svoboda. Avšak také Profousův zájem je velkou převahou filologický, a hlavně proto se ani on neubránil některým jednotlivým omylům.
Na této práci Profousově staví letos vyšlá kniha Šmilauerova,[3] která obsahuje teoretický výklad i praktickou ukázku moderních metod toponomastických (zkoumání místních jmen), založených na spolupráci jazykozpytu, dějepisu, archeologie a zeměpisu, jak je hlásá a provádí mimo jiné také lipská škola Fischerova.[4] Jen spolupráce všech těchto věd, jak dokazuje Šmilauer, nám umožňuje podat aspoň velmi pravděpodobný obraz vývoje místních jmen a stanovit časové pořadí jednotlivých jejich typů.
Pokusy stanovit stáří osad podle jejich pojmenování jsou už rovněž staršího data, ale jejich výsledky byly tak nevalné, že nakonec převládla naprostá nedůvěra k té věci. Jen jako příklad si uveďme známé tvrzení o velikém stáří, ba „prvotnosti“ pojmenování osad na -ice (Libčice atd.), spojované s hledáním stavebních typů vesnic (tzv. okrouhlic). Proti této teorii však svědčí mnohá fakta a prof. Taszycki ve své známé práci[5] řadí taková jména časově až na páté místo. A přece ani to není vždy přesné; např. Nové Mitrovice na Plzeňsku byly založeny až v 18. století a nazvány podle hraběte z Mitrovic. Je vidět, že filologické závěry musí být ověřovány fakty historickými, chceme-li dostat opravdu spolehlivý obraz stáří místních jmen na straně jedné a osídlení na straně druhé.
Pokud jde o dobu vzniku osad i místních jmen, rozeznává Šmilauer tři období, jimž odpovídají i příslušná sídelní území.
V nejstarší době — od dob slovanského osídlování až do 12. století — vznikají místní jména na tzv. nejstarším sídelním území, v podstatě doloženém i archeologicky (osídleno bylo už Kelty): jsou to rovinatá území středních, východních a severních Čech, blízko Vltavy a Labe, ovšem s výjimkou jejich kdysi bažinatých břehů.
Od poloviny 12. století se však toto území rozšiřuje zejména do Čech západních a jižních: jako zvlášť zajímavé sleduje autor poměry na Českomoravské vrchovině, v té době osídlované. Listinné doklady místních jmen tu máme většinou až od konce 13. století.
Opravdu nové osídlování začíná 17. stoletím a vrcholí v 80. letech století osmnáctého. Jde tu hlavně o pohraniční území se zajímavou konfrontací názvů českých a německých. Způsoby pojmenování osad z té doby se z velké části liší od dotavadních. Je to velmi často přenášení místních jmen odjinud na novou osadu, prostá pojmenování sídlišť (Ves, Chalupy, Zámek, Dvůr, Hospoda) s rozlišujícími přívlastky, zvláště s Nový; pojmenování podle kostelů a kaplí (Svatá Anna, Kateřina, Barbora), pojmenování jako Černý Vůl, Bílý Kůň atd. Hojná jsou tu pojmenování na oslavu feudálů nebo vrchnostenských úředníků: Adolfov, Filipova Huť, Františkovy Lázně, Harrachov, Aichelburg (u Sadské; zde užito osobního jména přímo jako místního bez jakékoli přípony!).
Zprávy o založení těchto obcí už většinou nacházíme v historických pramenech: tím větší zajímavost pro filologii i historii mají místní jména prvních dvou období, o jejichž vzniku zpravidla přímých zpráv nemáme; mohli bychom tedy na dobu vzniku usuzovat z tvaru místního jména. Vcelku plyne ze Šmilauerovy práce závěr, že nelze si věc představovat tak, že by snad různé typy místních jmen byly bývaly pravidlem v jednotlivých obdobích, a že tedy je možno přesně stanovit jejich chronologické pořadí. Naopak: ukazuje se s jistotou, že už od nejstarších dob stojí vedle sebe prostá pojmenování podle věcí i odvození od jmen osob. Spíše se rozdíly jeví v tom, jak dlouho je daný typ živý, produktivní. Tak např. poměrně brzy se přestávají odvozovat místní jména od osobních původní příponou -jь (u Šmilauera označeno -’), projevující se často pouhou starou měkkostí koncové souhlásky (např. Jaroměř, Příbram). Podobně nedlouho potom přestávají se tvořit jména na -any (i rozložení obcí takto pojmenovaných svědčí o jejich starobylosti), později i jména na -ice a -ovice. Naproti tomu přípona -ov je mezi příponami místních jmen v praxi stále jediná živá, srov. Jednov, Havířov atd.
Je nutno ještě dodat, že termín typ u Šmilauera neznamená jen typ z hlediska filologického (např. podle přípon, jak bylo uvedeno), nýbrž z hlediska toponomastického: typem může být jen jediné jméno, vyskytuje-li se často (srov. Sovolusky), nebo skupina jmen vytvořená odvozením od téhož jména osobního (Sezema - Sezemice). Je to tzv. metoda malých typů, jejíž pomocí se autorovi podařilo sestavit základní repertoár jmen charakteristických pro staré sídelní území. Tak jsou tu např. jména Brozany, Opočno, Hradišťko, Osek, Levín, Chrášťany, Kladruby, později Týn(ec), Újezd atd.; dále jména tvořená od osobních jmen na -bud (Nezabud), Sezema, Myslek, Svojše, Křech, Bohuš, Demetrius. Výskyt odvozenin od jména Demetrius autor důvtipně spojuje se stopami východní liturgie u nás. Nezasvěceného tu ovšem poněkud překvapí Dýšina mezi Mitrovy a Mitrovicemi, neví-li, že toto jméno Profous odvozuje od osobního *Dycha a to z Demetrius (Dimitrij, ale připouští i Diviš).
Na Profousova „Místní jména v Čechách“ navazuje Šmilauerova práce velmi těsně, ba stává se skoro jejich šestým dílem.[6] Teprve v ní se schematické abecedně řazené údaje Profousovy formují v živý obraz vzniku a vývoje našich místních jmen. I zde se potvrzuje, co už bylo konstatováno:[7] Profousovo dílo je a bude především materiálovou prací základního významu, nadmíru cenným a spolehlivým soupisem dokladů, i když už dnes je možno i po té stránce leccos doplnit.[8] Šmilauer hodně staví i na Profousových výkladech, ovšem na nejednom místě je opravuje.
Právě jen využití rozsáhlého Profousova materiálu umožnilo jednotlivci vytvořit toto nenápadné, ve skutečnosti však velmi pracné dílo v poměrně krátké době. Jen ten, kdo se zabýval zkoumáním místních jmen, vytuší, jak mnoho práce se za leckterým stručným konstatováním nebo i jen poznámkou skrývá.
Přesto autor na závěr (s. 360) soudí, že jeho kniha se nemohla dotknout všech otázek a vyložit všechny jevy. Je to konstatování skromné, a přece svým způsobem pravdivé. Na mnoha místech práce se nám otvírají nové, netušené problémy, jež nadhazuje autor sám v souhlase s příliš mechanickým výkladem Profousovým. Vezměme např. jméno Mukařov. Je opravdu jen náhodou, že se vyskytuje několikrát na hranicích starého osídlení, a to v sousedství jména Sezemice? Jde tu opravdu o jméno odvozené od osobního mukař, tj. ‚kat‘, jak vykládá Profous? Nebo souvisí toto jméno nějakým způsobem dosud nejasným s jinými místními jmény (Nepomuk)? Jak je to se jmény Bezděk, Nevid atd.? Jsou opravdu původem osobní? Nebo tu jde o obecná jména významu dosud neznámého?
Opravdu, „bude ještě potřeba mnoho práce na poli toponomastického zkoumání“ (s. 361); Šmilauerovo dílo tu znamená velký krok kupředu a vytváří pro další práci spolehlivý podklad.

[1] Fr. Černý - P. Váša, Moravská jména místní. Výklady filologické, 1907.
[2] Srov. zprávy o něm v Naší řeči 34, 1950, s. 97n.; 36, 1953, s. 159n.; 41, 1958, s. 93n.
[3] Vladimír Šmilauer, Osídlení Čech ve světle místních jmen. Nakladatelství ČSAV, Praha 1960, 391 stran a mapka starého sídelního území, cena 38,- Kčs.
[4] Zvl. sám R. Fischer, E. Eichler, H. Naumann aj. Viz též přednášku Fischerovu Erkenntnisse und Aufgaben der slawistischen Namenforschung. Akademie-Verlag, Berlin 1959.
[5] W. Taszycki, Slowiańskie nazwy miejscowe, Kraków 1946.
[6] Pátý díl Místních jmen vyšel v říjnu 1960. Obsahuje mimo jiné především dodatky ke všem čtyřem dílům a reviduje některé etymologické výklady Profousovy. Některé jeho kapitoly jsou rázu čistě praktického, jako Seznam sídlišť podle okresů, Změny v heslech Místních jmen v Čechách aj.
[7] V recenzi IV. dílu Profousových Místních jmen v Naší řeči 41, 1958, s. 93n.
[8] Zvláště z nově vyšlých dílů „Regest“ a „Archivů pražské metropolitní kapituly“. Tyto nové doklady uveřejnil také V. Šmilauer v 1. a 2. čísle „Zpravodaje Místopisné komise ČSAV“ 1960.

Předchozí Milan Jelínek: Kniha o výstavbě textu umělecké prózy